S Janem Surým procházka Tylovicemi
Okolní obce Hážovice a Vigantice letos slaví 600 let od data, kdy jsou o nich první písemné zmínky. Podle Jana Surého jsou Tylovice stejně staré, i když v listině Lacka z Kravař z roku 1411 o nich není zmínka. "Asi byly v těch dobách považovány za součást Rožnova, takže první doložený doklad týkající se Tylovic je až z roku 1505," uvádí Jan Surý. "O Tylovicích psalo už hodně lidí. Nejvíce je oslavil básník a tylovský rodák Ladislav Nezdařil ve své sbírce Horní chlapci. Přesto jsem se opovážil napsat také několik drobných střípků a zachytit v nich některé postřehy z Tylovic, " řekl nám Jan Surý.
Harcovna
Když jdeme v Rožnově Bajerovou, dříve Horní ulicí, u mostu vedoucím přes Hážovku směrem na statek Balkán překročíme pomyslnou hranici do Tylovic. V ten okamžik máme k hospodě Harcovna pouze asi 80 metrů. Je to velice stará formanská hospoda. Bohužel si ji pamatuji až z 60. let minulého století. V těch dobách už nebyla majetkem původních majitelů. Okounovým zde zbyla pouze prodejna masa. Znárodněnou hospodu už provozoval RAJ.
Frantu Sprosťáka jsme měli rádi
Dobrým duchem restaurace byl v těch dobách pan František Paška všeobecně známý pod přezdívkou Sprosťák. Jeho netradiční vystupování zákazníky zprvu šokovalo, ale neodrazovalo, takže se rádi do hospody vraceli. Důvodem k tomu byl nejen poněkud zvláštní přístup hospodského, ale i velice dobrá kuchyně a poctivá míra dobrého piva. V těch dobách navštívit Rožnov a nezastavit se U Sprosťáka bylo stejně neodpustitelné, jako být v Paříži a nevidět Eifelovku .
Po odchodu pana Pašky byly na Harcovně různé časy, někdy horší - jindy lepší. Hospoda přecházela z jedněch rukou do jiných. Jednu dobu se dokonce uvažovalo o jejím zrušení. Nyní je hospoda pěkně opravená, město Rožnov upravilo i cestu a chodníky okolo. Tradice dobrého piva i kuchyně také přetrvala, ale Franta Paška byl, bohužel, jenom jeden.
Harcovna dnešních dnů...
Nezdařilův domek
Stojí hned proti bývalé Tylovské fabrice ve staré, ale udržované zahradě. Rovněž domek je dědici udržován a je na něm pamětní deska hlásající, že se v něm narodil valašský básník a tylovský rodák Ladislav Nezdařil. Žil sice v Praze, ale v dovolenou a na svátky se rád do rodného domu vracel. Využíval každou pěknou chvíli k procházkám po rodné dědině. Zastavoval se na pár slov se známými lidmi z dětství i s kolemjdoucími, které neznal, ale oni znali jeho.
Když se na začátku prázdnin, vánočních nebo velikonočních svátků svítilo v horních oknech domku obrácených k Rožnovu, věděli všichni v Tylovicích, že Laďa Nezdařilů je doma a když budou mít trochu štěstí, tak jej někde potkají.
Dům bratří Nezdařilů.
Tylovská fabrika
V roce 1894 postavil v Tylovicích továrník Reiser fabriku na pletení punčoch. Pracovalo v ní asi 43 dělnic. Později převzala výrobu firma Brill-Schreiber z Vídně. Po dokončení nové budovy v Rožnově, vybavené novými stroji poháněnými parním strojem, byla roku 1900 převedena z Tylovic do moderní fabriky. Název firmy se znovu změnil na Leo Brill. Budova v Tylovicích potom sloužila jako sklady.
Až později v ní vyráběl pan Zámečník drobný dřevěný nábytek. Po přejmenování firmy MOP na Loana byla v domku naproti kříže vybudována podniková mateřská školka. V bytě , který byl součástí školky, bydleli Molitorovi. Paní Molitorová byla dlouholetou ředitelkou školky. Z jejich dcery Melánie vyrostla dobrá tenistka a vnučka Martina Hingisová byla svého času velice slavnou světovou tenistkou.
Mateřská školka přešla do správy města Rožnova a dnes je jednou z oblíbenějších školek. Hlavně díky kolektivu učitelek, pěkné zahradě, tradici a kouzlu tohoto místa. Že to byla kdysi fabrika, připomíná pouze strohost budovy a uvnitř litinové sloupy podpírající strop. O prázdninách v roce 2011 byla celá školka zateplena a byla na ní udělána nová fasáda v kombinaci pastelové okrové a zelené.
Pohled na Mateřskou školu v Tylovicích po její rekonstrukci.
Na obecním
Tylovjané tak nazývají plácek s Obecním domem postaveným po roce 1930, v němž býval Obecní úřad, později MNV Tylovice. Po sloučení obce s Hážovicemi zde ještě sídlilo vedení JZD Tylovice. Potom tu zůstala jenom hasičská zbrojnice, knihovna a zasedací místnost, ve které se odbývaly různé schůze, volby a setkání místních organizací a spolků. Později byla v akci „Z“ přistavena k budově prodejna Jednoty. Po roce 1989 byl dům i s prodejnou zprivatizován a občanům Tylovic už slouží minimálně.
Vzpomínka na Lorda
Ale vraťme se zpět do první poloviny 20. století. V těch dobách zde Pod Pecníkem, jak se toto místo nazývalo, byly kromě Obecního domu ještě dva staré domky, ve kterých byly místnosti, obývané místními, nyní bychom řekli - bezdomovci. Vyprávěla mi o nich tylovská rodačka paní Jarmila Vičarová:
Lordovi, jak se jednomu z nich říkalo, se nelíbilo společné bydlení s ostatními a tak si posháněl všelijaký stavební materiál a vystavěl si na Horečkách nad Dolními Drahami bydlení nebo spíše chatrč. Velice si tam liboval, že se nemusí s nikým o nic handrkovat a teď se může na všechny v dědině dívat pěkně svrchu. Tvrdil, že si žije jako lord! Bydlel si tam poklidně i se svými kočkami a psy několik let. Jeho poslední zima byla pro něj osudná. Napadalo hodně sněhu a mrzlo. Lord se několik dnů neukázal v dědině, proto sousedi z Drah vyslali školačku, autorku této vzpomínky, na průzkum. Když otevřela dveře lordovy rezidence, nejdříve vyběhli psi a kočky. Po chvíli se odvážila dál a viděla, že Lord to už má za sebou a jeho zmrazená tělesná schránka sloužila za potravu hladovým spolubydlícím. Odvážné děvče, nejenže neomdlelo, jak by se dalo očekávat, ale pomohlo dovézt rakev, dát nebožtíka dovnitř a sjet s ním na saních do dědiny. Aby to neměla jednoduché, sáňky se cestou několikrát převrátily a nebožtík Lord vypadl do sněhu.
Když mi to Jarmila vyprávěla, tak mi nebylo moc nadvakrát. Také ona přiznala, že teď už by to asi nezvládla, protože odvaha, kterou měla v mládí, je už dávno pryč.
Na Obecním...
Pálení kopy
Teprve jako několikaletý občan tylovský jsem zjistil, že kromě ostatních zvyků a svátků se v Tylovicích provozuje i Pálení kopy. Pro neznalé tehdejších místních zvyků se pokusím o malé vysvětlení: Pálení kopy se konalo vždy v předvečer 4. května, na den výročí osvobození Tylovic při ukončení II. světové války.
Oslavy probíhaly následovně: Několik dnů před oním datem místní hasiči za pomoci ostatních občanů udělali důkladný úklid obce a zejména místního hřbitova od všelijakých hořlavých věcí. Suché haluzí, staré dřevo a hlavně věnce ze hřbitova byly navezeny hasičským autem nebo traktorem JZD na plácek na Horečkách. Čím víc se toho nasbíralo, tím lépe. Jako tehdejší vzácnost se k tomu přiložila i nějaká vysloužilá pneumatika. Hotové dílo bylo místními občany a hasiči hlídáno, aby si někteří z ogarů neudělali z jejich práce soukromý ohýnek.
V předvečer 4. května se sešli občané a hlavně děti s lampiony a ogaři s pochodněmi vlastní výroby.
Průvod se seřadil před hospodou Na Mlýnku. Při svitu lampionů a čmoudu pochodní došel průvod až ke Kříži, k pomníčku padlých. Tam Tylovjané položili květy na připomínku minulých tragických událostí a vždy někdo z vedení obce přečetl krátký projev. Jejich obsah se léty měnil. Z projevů patetických a politických se nakonec přeměnily na obyčejné občanské. Po ukončení nezbytných oficiálností se ogaři a ostatní děti rozběhli Dolními drahami až na Horečky, kde mezitím hasiči odborně zapálili kopu. A že vyschlé věnce a hlavně voskové květy měly pořádný "fajer", není třeba dodávat. Hořící kopa zářila do dalekého okolí. Díky tomu, že byla řádně hlídána hasiči a na děti si dali pozor jejich rodičové, nikdy se nic nepřihodilo. Snad jenom to, že děcka došly domů řádně vyuzené a špinavé. Dospělí si u dohořívající kopy ještě chvilku popovídali a rozešli se domů. Hasiči do noci pohlídali až kopa uhasne a po občerstvení na Harcovně odešli také do svých postelí.
Jakožto neurozený občan tylovský nevím přesně, kdy tento několik desítek let trvající zvyk vznikl, ale časem se z něj stala skoro tradice. Ta zanikla až po posledním převratu, kdy nám byly sdělovacími prostředky otevřeny oči a dozvěděli jsme se novou pravdu, že nás vlastně osvobodili Američané a příchod Sovětských „okupantů" a památku jejich i našich padlých netřeba připomínat.
Rovněž z ekologického hlediska bylo naše tehdejší počínání velice scestné a nebezpečné. Nyní je, podle ekologických zásad, zapotřebí hořlavý odpad posbírat a vyvézt na určenou skládku, kde se časem vznítí sám a shoří i s ostatními odpadky i plasty.
V předvečer 4. května se kladly věnce k pomníku padlým.
Tylovská zvonička
Je možná starší než tylovský hřbitov. Celá je dřevěná, kromě zvonu a jeho upevnění a kování na dveřích. Starý javor s pokroucenými haluzemi, který vyrostl za ní a byl mnohokrát zasažen bleskem, jí dodává ještě valaštějšího rázu. Bohužel, díky němu na zvoničce roste hodně mechu, který je sice pěkný, ale životnosti šindelové střechy moc nesvědčí.
Poledne se tu už hodně dávno nezvoní. Také požár, nebo jiné katastrofy jako všude jinde ohlašuje siréna. Ale, když se ozve hlas zvonu, ztichne v sousedních chalupách zvuk cirkulárek, sekaček a jiných zařízení vyrábějících hluk. Zvon totiž oznamuje, že se opět někdo z Tylovic nebo Hážovic rozloučil s tímto světem. Podle způsobu zvonění dokáží místní lidé rozeznat, zda se vyzvánění týká muže, ženy nebo dítěte. Vyzvánění byla a je v okolních chalupách skoro dědičná a čestná služba. Doufám, že se tato tradice ještě udrží. Záleží to hlavně na tom jak dlouho zvonička vydrží a jestli se najdou peníze na její údržbu. Vždyť i ten smutný hlas zvonu patří k Tylovicím...
Starý javor s pokroucenými větvemi a za ním schovaná zvonička.
Obecní kovárna
Ke každé vesnici dříve patřila kovárna. Ve větších vsích jich bylo i několik. Kovářský mistr býval vždy váženou a hlavně potřebnou osobou v dědině. Vždyť kovář s ostatními řemeslníky zajišťovali chod a výrobu všech potřebných nástrojů a nářadí občas, poskytovali i některé zdravotnické úkony. Výjimkou nebyly ani Tylovice. Ještě v šedesátých letech bydlel v kovárně proti hřbitovu pan Santovják. Jestli také trhal zuby, to nevím, ale jisté je, že vyráběl a opravoval drobnější zemědělské nářadí a hlavně uměl kovat koně, které k němu vodili ze širokého okolí.. Měl jsem několikrát možnost ho při práci pozorovat v kovárně a později i ve Valašském muzeu, kde podkovával koně nebo předváděl své řemeslo. Byla to krásná podívaná, ostatně jako na každého člověka, který něco opravdu umí.
Kovárna mezitím přešla do užívání JZD. V přístavku, který družstvo přistavilo, byly tři soustruhy, na nichž se vyráběly věci pro přidruženou výrobu. Po roce 1989 a následném rozpadu JZD, chvíli sloužila opuštěná kovárna jako sklad zahrádkářů než ji později koupil pan Link a vybudoval v ní stolařskou dílnu. Stolárna dosud slouží svému účelu i když pan Link, ani jeho syn už také nejsou mezi námi.
Na původní vybavení kovárny upomíná pouze široký komín, do něhož byla napojena výheň, železná konzola pod stropem, na které býval motor pohánějící buchar a veliký lipový špalek s kovadlinou. Ten si tam nechal pan Link jako upomínku na kovářské řemeslo.
Občas, když je ticho a jdu okolo a podívám se na komín, tak se mi někdy zdá, že se z něj kouří a z kovárny slyším zvonění kladiva. Ten okamžik ale nikdy netrvá dlouho. Kolem se přežene po cestě auto a vrátí mne do současnosti a vidiny i slyšiny minulých časů jsou nenávratně pryč.
Špalek v Linkově stolařství připomíná, že dříve zde bývala kovárna.
Cesta kolem hřbitova
Tylovský hřbitov není, jako většina vesnických hřbitovů, někde dále v polích mimo dědinu, ale pěkně u hlavní cesty, prakticky uprostřed dědiny. Má to jistou výhodu, že si Tylovjané na toto místo zvykli a vědí, že až přijde jejich čas, budou nadále uprostřed svých spoluobčanů. (Někteří, co bydlí poblíž, budou vidět až domů ).
Kdysi šla tetina Hanča z odpolední směny. V ten podzimní večer mrholilo a byla mlha. Tehdy ještě nestál co pár desítek metrů kandelábr s výbojkovým osvětlením, ale jen na několika elektrických sloupech se houpalo světlo se žárovkou, která měla co dělat, aby dosvítila na cestu. Zkrátka scéna jako pro horor.
Tetina, která bydlela kousek nad hřbitovem, kolem něhož chodila každodenně, najednou dostala strach jít kolem hřbitova sama. Raději počkala na starého muže, který šel stejným směrem. Chvíli šli vedle sebe a oba mlčeli. Hanča to nevydržela a zapředla řeč. „Pane, takéj sa bójíte večér chodiť kolem kerchova?“ Chlapisko nic. Až po chvíli odpovědělo: „Cérko, včil sa už nebójím, ale když sem ešče žíl, takéj sem sa bál.“ A zabočilo na hřbitov. Hanča, když to vyprávěla vždycky dodala, že dodnes neví jak se dostala domů. V posteli se probrala až ráno úplně oblečená akorát bez botů. Ty našla potom poztrácené po cestě. Staří lidé povídali, že poslední pochovaný na hřbitově drží stráž, než jej vystřídá zase nový nebožtík.
Tylovský hřbitov.
Hážovka
Někdy je uváděna jako potok, jindy jako říčka, protékající Viganticemi, Hážovicem, Tylovicemi a Rožnovem, kde se vlévá do Bečvy. Na jejím soutoku s Bečvou prý stály první rožnovské chalupy.
Když je v létě sucho, je v ní vody tak akorát „žabě po kolena“ a dá se bez potíží přejít po kamenech suchou nohou. Když je sucho velké lze, ještě i teď čichem zjistit, že akce Čistá Bečva sice splnila své poslání, ale do úplného vítězství jí ještě něco schází. A přece byly doby kdy, třeba ještě v roce 1967, bylo možno v Hážovce máchat prádlo, které potom zůstalo bílé. Následující roky se začal prudce zvyšovat hygienický standard a potokem začalo téct cosi, co také bylo kdysi původně vodou.
Zato, když nastanou „Jánské pluty,“ bouřka s průtrží mračen nebo jiná deštivá příležitost, je z Hážovky veletok. Hučící zpěněná kalná voda odnáší z vesnic nad námi všecko, co jí bylo nadosah, se potom žene úzkým korytem a hrozí celému okolí.. Jak je možno číst v kronikách, mnohokrát ohrožovala, kromě vesnic kterými protéká, i město Rožnov. Po regulaci břehů je sice trochu spoutaná, ale při povodni v roce 1997 ukázala, že i takové překážky nejsou pro ni nic. Tehdy to odnesl most proti hřbitovu a tři lávky v Tylovicích. Rovněž břehy byly dosti poškozené. A voda, která se vylila přes můstek do Chobota, přitekla opět až na rožnovské náměstí. Kupodivu odolaly opěrné zdi, které stavěli italští stavitelé na konci 19.století.
Rysová
Kopec nebo spíše kopeček (560m) se nachází jižně od Tylovic. Na rozdíl od ostatních kopců na Valašsku není součástí souvislého zalesnění, ale je ze všech stran obklopen poli a lukami a pouze na jeho vršku je smíšený les. Připomíná spíše kopečky někde níž na Moravě. Takže rysům, podle nichž dostal jméno, by se tam teď už moc nelíbilo. Komu tam bývalo určitě dobře, byli divočáci, kteří měli v místním močále své oblíbené místo, odkud podnikali výpravy na obdělávaná pole, nyní už jenom louky.
Přes Rysovou jde hranice mezi Tylovicemi a Hážovicemi a les je rozdělen mezi trati, které se táhnou od jednotlivých zemědělských usedlostí dále směrem k Valašské Bystřici. Zajímavá je skupina kamenů a pozůstatky kamenolomu, ve kterém se prý lámal i kámen pro stavbu kostela v Rožnově. Jeden místní pamětník mně dokonce tvrdil, že od svého děda slyšel, že základní kámen pro stavbu Národního divadla je také z Rysové, protože kámen vylomený z Radhoště při obtížném převozu spadl do strže a na dovezení nového už nebylo času. Osobně si myslím, že tvrzení patří do stejné kategorie jako Rukopis Zelenohorský nebo novější legenda - Jára Cimrman.
Za vrcholem kopce je skupina chalup, které jsou od severu kryté vrcholem Rysové a je tam velice pěkně, takže někdy se tam říkalo V Ráji. I když cesta tam, hlavně v zimě, moc rajská není.
Jisté je, že z Rysové je krásný výhled na celé údolí od Rožnova až na Hutisko.
Divný handl
Strýc Jan z horniho konca dědiny měl dycky pěkné koně. Když šla v květnu v roku 1945 dolu Tylovicama fronta, německá armáda potřebovala koně, aby mohla při ústupu odvézt, co jim ešče zbylo. A tak milému strýcovi koně zrekvírovala. Strýc býl z teho načisto smutný a ešče smutnější býl, když mu zbytek futra ve stodole sebrali ruští vojáci pro svoje koně. Když ho takého utrápeného viděl jakýsi ruský oficír a ptál sa ho co má na srdci, tož mu to všecko vypověděl. Protože oficír býl jeden z tych hodnějších, hned si věděl rady: „Víte co, hospodářu, my už tych koní tolik potřebovať nebudem a já vám tu nechám tady teho. Má jakýsi škrábanec na noze, aspoň si odpočine a bude v dobrých rukách.“ Dohodli sa hneď.
Koník to býl taký jakýsi malý, samá škuť jak medvěď, ale hodný a pracovitý. Jednůc tak orál strýc na poli pod Rysovů. Kůň šel pomály brázdů a strýc kráčál za pluhem za ním. Vtom kůsek od něho střelíl hájný po lišce. Kůň sebů pleščíl do brázdy a ostál ležať jak mrtvý. Strýc si myslel, že ho snáď trefíl šlak nebo hájný. Šél sa podívať co koníkovi je. Koník když viděl, že je ticho a hospodář chodí kolé něho, stanůl, enem stříhál ušami a furt sa ohlédál kolem sebja. Mezi tým došél hájný až k ním: „Strýcu, to máte jakéhosi divného koňa, že vám odespí aj v brázdě?“ Strýc mu povykládál všecko jak k němu přišél.
Hájný hneď věděl o co ide. „Strýcu, to sů frontoví koníci, naučení, že když sa stříle, tož zalehnů zároveň s vojákama na zem a vstanů až je po nebezpečí.
Koník ešče dlůho slůžil u strýca než odešel do koňského nebe, kde je furt zelená tráva a nikdo po nich nestříle.
Bílá stráň
Dívám se z okna na protější zasněženou stráň. Vzpomínám na léta, kdy děti byly malé a chodili jsme na tu stráň s nimi sáňkovat. Protože je obrácená k severu, je na ní sněhová pokrývka trvalejší a kvalitnější než jinde v okolí. Bývalo na ní vždy veselo a křik dětí doléhal až k naší chalupě.
Později byly radovánky trochu utlumeny, když byl v polovině svahu postaven dřevěný plot. Ale majitel plotu a vlastně celé stráně byl k zimním radovánkách vstřícný a velká brána uprostřed plotu bývala v zimě trvale otevřená, takže jízda na sáňkách i na prkýnkách pokračovala nerušeně dál.
Další omezení vzniklo, když vlastníci pozemků pod svahem začali projevovat nelibost nad tím, že sáňkaři vjíždějí na jejich pozemek a ohrožují ovocné stromy na louce. Znovu se sportování dětí částečně omezilo, když část louky zabral nový dům se zahradou a příjezdovou cestou.
Ale přesto ještě pokračovalo sáňkování a bobování ještě mnoho let a občas se tam šly vyřádit i děti z místní školky.
Poslední zimy je stráň prázdná. Marně přemýšlím, proč už nikoho neláká krásná zasněžená plocha. Nová doba asi přináší nové zábavy a pohyb na obyčejném kopečku už není IN. Děti z bohatších rodin jezdí s rodiči lyžovat do tuzemských i zahraničních zimních středisek, vybavených všemi možnými i nemožnými vymoženostmi
Těm méně movitým a nenáročným možná ke štěstí stačí pohybovat se ve virtuálním světě po internetu. Je to pohodlnější, než se drápat na nějakou stráň na které není žádný vlek.
Rybník Na Mlýnku
Nacházel se v horní části Tylovic vedle autobusové zastávky Na Mlýnku. Když jsem přišel do Tylovic, byl už rybník vypuštěný a pouze v zimě byla uprostřed velká kaluž, na kterou chodily bruslit děcka z okolí. Rybník pochází z dob, kdy ještě zdejšímu panství vládl rod Kinských, jako rezerva vody pro mlýn, který byl jejich vlastnictvím
Rybník měl přibližně tvar čtverce o stranách asi 100 m. Takže jeho plochu odhaduji přibližně na jeden hektar. Byl poměrně mělký, asi 1m, pouze u výpusti bylo až 2 metry vody. Napájen byl vodou z potůčku, který teče z Horeček. Přívodní struha vedla vodu pod usedlostí Solánských (na Arendě) za Blinkovou chalupou (na Starém mlýně) a za domky Holubovými. Voda protekla kanálem pod cestou na Horní Dráhy a už byla v rybníku. Odtud tekla kanálem pod hlavní cestou přímo na vantroky mlýnského kola a potom do Hážovky. Přepad a stavidlo bylo v dolním rohu rybníka a pod cestou vedl kanál do Hážovky. Dodnes jsou patrné stopy, kde voda padala dolů.
Ještě dlouho po zrušení mlýna fungoval rybník pro chov ryb a hlavně v zimě se na něm sekal led pro lednice ve Fassmanově pivovaře, hospodě Na mlýnku, někdy i Harcovně i když pro Harcovnu se zprvu sekalo na Hážovce.
Později byla zasypána přívodní strouha a rybník vyschl úplně. V 70.- 80. letech byl rozparcelován a rozprodán na stavební pozemky. Nyní tam stojí šest domů i s dalšími budovami a jedna parcela s chatou. Pouze starší a nejstarší lidé ještě vědí, že v Tylovicích byl kdysi i rybník.
Chata u rybníčků v Pavlátovém potoce.
Tylovská skala
Podle kronik se nacházely v Tylovicích dva lomy. Jeden v Kluzově, druhý Na Horečkách. Ten Na Horečkách si docela dobře pamatuji. V roce 1967, kdy jsem se do Tylovic přistěhoval, byl ještě v provozu, i když práce v něm pomalu končila a odstřel jsem slyšel jenom několikrát Kámen v něm nalámaný se používal pouze do základů a jako štět. Tehdy ještě fungoval drtič, v němž se kámen drtil na písek, který náklaďáky rozvážely na stavby domů a do cest. V lomu byly koleje a vozíky na dopravu nalámaného kamene do drtiče. Vedle něj stála malá budova, v níž byl pro dělníky úkryt před nepohodou nebo při odstřelu. Uvnitř měli malou výheň na ostření majzlíků a špic na lámání kamene a starý sporák, u kterého se ohřívali, když bylo moc špatné počasí.
Místní hospodářství Zubří, pod které lom tehdy patřil, ponechalo v provozu pouze lom v Hážovicích, prý zde byl lepší kámen použitelný i na „hakle“ pro podezdívky. Tylovský lom tak dospěl ke svému konci. Drtič byl odvezen, elektrický transformátor pro jeho napájení byl zrušen. Vozíky a zbytky kolejí byly rovněž odstraněny, aby nedošlo k úrazu dětí, které se na nich rády vozily. Zbytek použitelných kamenů si rozebrali stavebníci jako zához do betonu. Přístřešek pro dělníky se pomalu rozpadal. Také bunkr pro trhaviny byl zlikvidován. Do opuštěného lomu začali lidé pilně vozit různé haraburdí a stávala se z něj černá skládka.
V těch letech dostala pozemky v lomu i okolo Správa Valašského muzea v přírodě. Pozemky oplotila a postavila v lomu dvě velké betonové haly jako skladiště pro sbírkové předměty. Stalo se to na poslední chvíli, protože jinak by jistě bylo o jednu ošklivou skládku navíc. Dnes už jenom pamětníci vědí, kde stál drtič a bouda pro kameníky.
Podle pamětníků měl lom šanci i na lepší uplatnění. Protože je na krásném místě obráceném k jihu s dobrou příjezdovou cestu, měl o něj zájem po válce majitel místního hostince, který tam chtěl vybudovat hotel. Po roce 1948 měl, bohužel, i on úplně jiné starosti.
Zde býval tylovský lom.
Tylovské Horečky
Nezasvěcený člověk by čekal, že bude řeč o nemoci, která trápívala obyvatele této vesnice, ale je tomu jinak: Protože se obec nachází v mírně zvlněné krajině, nejsou okolní kopce nazývány horami, ale horečkami. Stejně jako v Hážovicích, Viganticích nebo v Trojanovicích na druhé straně Radhoště.
Ty naše Horečky se táhnou od Petřekovy stráně k Hážovicím a Viganticím. Je po nich krásná procházka buď směrem k Hážovskému mlýnu a na Dolní Bečvu nebo na Posklu a Hutisko.
Kromě příjemné krajiny nejsou ničím zajímavé, snad pouze tím, že po průchodu fronty byli pod lipkami u cesty na Bečvu pochováni němečtí vojáci, kteří zde padli. Krátce po válce byli exhumováni a uloženi na vojenském hřbitově ve Valašském Meziříčí.
Cesta na Horečkách.
Text a fotografie: Jan Surý
Poslední fotografie
Oblíbené odkazy
Statistiky
Online: | 1 |
---|---|
Celkem: | 828527 |
Měsíc: | 6866 |
Den: | 99 |