Vítejte v Tylovicích...

„Co já? Já nic nedělám, to je venku, asi nekerému chybí cesty a jezdí se svojím autem po pankejtu a  kontroluje tam díry, lesti sů už dost hluboké,“ hájila se stařenka.

„Ať jich čert  zebere aj s jejich kamiónama,“ popřál šoférovi šťastné cesty staříček a drápal se zpět do postele. Ještě se ani znovu neuvelebil a z venku se ozvaly další rány. „To sa nedá!  Zas jede další umělec, co vymetá ty ďůřiska. Nestačí, že jede jak blázen, ale asi ešče není probraný a nevidí na cestu,“ brblal stařík a mrzutě hleděl do nového dne. Venku bylo tak nijak. Bylo pod mrakem a nebe se rozmýšlelo, jestli pustí do tylovského kraje sluníčko nebo ho nechá jenom pro Prahu a okolí, jak včera předpověděli ti pánové, co si vymýšlejí počasí.

Ke staříčkové špatné náladě nepřispělo ani to, že si při snídani rozbil svůj oblíbený hrneček s kafem. S převelikým brbláním uklidil to nadělení na zemi a odnášel střepy do popelnice. Při té příležitosti si všiml, že se náklaďákům podařilo spojenými silami vytlouct zbytek asfaltu, kterým po zimě cestáři díry zalepili.

„Fšecko ide ve zkázu,“ okomentoval situaci staříček rčením, které podědil od kohosi staršího. „Nic nemože měť žádného trvání, všecko mosíja ludé zkynožiť.“ Při monologu zdvihl oči od země a podíval se k nebi. Ale moc si nepolepšil.

Jeho zrak padl na zrcadlo, které tu bylo od minulého roku, aby se dalo lépe vyjíždět z boční uličky.  Zrcadla kus chybělo. „Tož aj to komusi zavazalo, že teho kus urazil!  Nájspěš to byla práca nekerého z tych, co nám tu dělajů z cesty tankodrom, protože tak vysoké autiska majů enom oni a v jezdění po krajnici sů mistři světa.

Ešče, že tam u teho šraňku nešel nikdo z ludí, nedaj Bože děcko,“ komentoval neutěšenou situaci v dopravě stařík. „To by přejétý člověk velice těžko pochopíl, kdyby mu jeho neščestí nekdo vysvětlovál průpovídků, kerú ten nepořádek v dopravě omlůvajů odpovědní aj neodpovědní: „....je to třeba! Doba si to žádá!“

Na potvrzení jeho slov se na cestě v plné rychlosti míjel náklaďák naložený kládami s kamionem se známým logem Z S. Během několika minut se situace opakovala v obráceném pořadí:  Jiný náklaďák vezoucí klády jel směrem k horám a prázdný rachotící kamion s vlekem uháněl dolů k městu.

Stařík tentokrát už nečekal na nic dalšího. Jenom se chytil za hlavu a utíkal zpět do chalupy. Asi bylo těch „novinek“ i na něj trochu moc. Jen odborník na odezírání ze rtů by zjistil, že si stařík brble: „Co je moc, je moc! Ale celá kráva do polévky?!! Tož to je o nemoc!“ 

Stařík Surý

Kresba: Vladimír Bartošek