Vítejte v Tylovicích...

Až v západní Austrálii má náš web věrnou čtenářku. S tylovickými novinkami se pravidelně seznamuje Jana Babicz. Za svobodna se jmenovala Vráblová a bydlela na Dolních Drahách. V předvečer tylovické pouti jsem Janu požádala o rozhovor:

Jano, kde přesně s manželem Jirkou bydlíte?
Ve Willettonu, což je předměstí Perthu, hlavního města Západní Austrálie, která je největším australským státem. Česká republika by se do Západní Austrálie vešla 33,5krát. Perth s dvěma miliony obyvatel je čtvrtým největším australským městem. Jeho centrum je malé, ale moderní, plné mrakodrapů. Díky nerostnému bohatství, které se v okolí Perthu nachází, je to i jedno z nejbohatších měst Austrálie. Turisté milují zdejší nádherné bílé písečné pláže. Ale já se koupat nechodím, bojím se žraloků, kterých je tu stále víc.

Jak jste se s manželem ocitli tak daleko?
To je dlouhá historie. Můj Jirka už v mládí toužil poznávat svět. Byl to jeho sen od dětství. Emigroval v roce 1970 do Německa a já za rok za ním přijela.  Bylo mi tehdy 29 let.  Devizový příslib jsem dostala do Švýcarska. Už v Innsbrucku mne Jirka vítal na nádraží s velkou kyticí. Ale nevraceli jsme se přímo do bavorského Augsburgu, kde pracoval. Pokračovali jsme v cestě do Švýcarska a projezdili jsme několik evropských států. Byli jsme šťastní, že jsme opět spolu. Po příjezdu do Německa jsem se přihlásila na hodiny němčiny. Každý víkend jsme z Bavorska vyráželi poznávat různá města v Německu i za jeho hranice. Spíš jsme se orientovali na jižní Evropu, sever mne tolik nelákal.

A do Austrálie jste zamířili kdy?
V červnu 1983. Přistáli jsme v Melbourne. Tehdy tam ale strašně foukal vítr a bylo dost chladno. Po třech měsících jsme se vydali do 3 800 kilometrů vzdáleného Perthu. A tam se nám zalíbilo a zůstali jsme ve Willettonu, zhruba 12 kilometrů od Perthu. Manžel si našel práci ve vývojové laboratoři v perthské mlékárně, kde ve funkci mikrobiologa působil až do svých pětašedesáti let. A já jsem neměla trvalé zaměstnání. Jen občas jsem například hlídala děti, když jejich rodiče šli do práce. Hlavně jsem se starala o náš rodinný domek a zahrádku.

Co všechno roste v australské zahrádce?
Pěstuji avokádo, mango, liči, grepfruity, mandarinky a citrony. A miluji orchideje. Mám jich asi 120 a jsem na ně velmi pyšná. Kvetou mi průběžně po celý rok. Však jsem také několikrát vyhrála první cenu v soutěži, kterou pořádá náš orchidejový klub. Scházíme se každé třetí úterý v měsíci a vždy se nás tam shromáždí kolem třiceti. Prezentujeme tam své nové květiny.

Jaké je nyní u vás počasí?
Nyní máme zimní období. Trvá od poloviny června do poloviny srpna. Dnes bylo přes den 18 stupňů. Když sleduji počasí v České republice, mám pocit, že u vás je v létě zhruba stejné jako u nás v zimě. Už se těším na září, to už bývá krásně a příjemně teplo. V lednu a únoru teploměr ukazuje až 42 i 43 stupňů Celsia.

Schází se v Perthu česká komunita?
Ano, ale nyní ji tvoří hlavně mladí lidé. Ti staří už se tak pravidelně nesetkávají. My se přátelíme s lidmi z okolí. Vedle nás bydlí Indové a Číňané, navštěvujeme se hlavně o víkendech. Ráda jim připravím nějaké české jídlo. Stále doma vaříme naše valašské speciality. Včetně knedlíků.

Cestujete?
Můj muž se v prosinci vrátil z Antarktidy. Dokonce v perthských novinách o něm psali jako o velkém cestovateli. Vždyť navštívil 108 zemí světa! Když mu bylo třiatřicet let, se svým německým přítelem Jiřím Kunischem si dali společný cíl, že do důchodu projezdí a poznají stovku zemí. Podařilo se jim to v listopadu roku 2002, kdy společně navštívili Guyanu v Jižní Americe.  Jirka zaplnil razítkami už sedm cestovních pasů a nafotil 2 500 snímků.

Když jste v roce 1983 letěli do Melbourne, který to byl stát v pořadí?
Pro Jirku už 55. země.

Jak často jsi Jirku na cestách doprovázela?
Ne vždy. Já procestovala „jen“ šest desítek zemí světa. Ráda vzpomínám na naše společné toulky. Pobývali jsme v Hong kongu, na Tchaj-wanu, v Japonsku, máme proježděnu severní i jižní Ameriku, několikrát jsme byli i v Africe, dokonce jsme dvakrát putovali Saharou a málem se nám stala osudnou. To když jsme se v roce 1981 ocitli v písečné duně, beznadějně zabořeni v písku 1 000 kilometrů od civilizace. Teplota 58 stupňů Celsia, zásoba vody na dva dny. Nedalo se ani vystoupit z auta, nešlo prostě dýchat. Měli jsme obrovské životní štěstí. Náhodou jel kolem švýcarský pár, který zabloudil, našel nás a zachránil.

V České republice jsi byla před devíti lety. Uvažuješ o další návštěvě?
Jirka byl v Česku na přelomu května a června. V Kroměříži měl setkání spolužáků z průmyslovky. A já se chystám přijet v příštím roce. Mám tam spoustu příbuzných, z manželovy strany v Krnově a bratra Zdeňka s rodinou v Tylovicích.  Má neteř Daniela žije v Praze, na tu se také těším. A též na Rožnov. Každý den čtu na internetu Valašský Deník. Když psal o požáru Libušína, plakala jsem. Pěší výlety na Pustevny jsem milovala. Libušín a Maměnka jsou nádherné architektonické skvosty. Mám je spojeny s mým dětstvím a mládím. A také s nádhernými horami, na něž ve Willettonu ráda a často vzpomínám.

Skype rozhovor připravila: Libuše Miarková

Poblíž Perthu manželé Babiczovi žijí. Foto: Wikipedia

Centru metropole Perth dominují mrakodrapy. Foto: Wikipedia

Jednou ročně se koná v Perthu setkání fanoušků mercedesů. Jiří Babicz mezi ně patří, dokonce vlastní raritu - mercedes z roku 1955. Jana (na snímku) manžela  na srazu milovníků těchto aut vždy doprovází. Foto: Jiří Babicz

Janina velká láska - orchideje. Foto: Jana Babicz

Prosinec 2013 - Jiří Babicz na Antarktidě. Foto: Jiří Kunisch